Surinamská 3 – lidi

Takže kdo tu všechno žije? Když to zestručním – Indiáni (původní obyvatelé, kterých je celých  3,7 % :-), Indové, Černoši, Indonésani z Jávy, Číňani a Evropani (většina Holanďanů). Všem jim dávám velká písmena – i když to nebude gramaticky správně, ale líbí se mi, jak pak vypadají všichni si sobě rovni.  Docela zajímavé na tom je, že oni si říkají Surinamci – a to teda mate. Třeba pro mě – milovníka Indie – když jsem potkala člověka, který vypadal jako Ind, mluvil hindí, poslouchal v autě indickou hudbu, jedl indické jídlo – tak jsem s ním tak nějak automaticky chtěla začít mluvit o Indii. No ale on Indii nezná, nikdy tam nebyl a ani tam prý nepojede, narodil se v Surinamu a je Surinamec. Stejně tak s Indonésany jsem to zažila – to je mimochodem „naše“ paní uklízečka. Ta o původu ani prý moc nepřemýšlí, ale identifikovaly jsme společně, že kořeny má na Jávě. Hlavní poznávací znak byl – že má ráda indonéské jídlo a umí ho prý výborně uvařit.

Ty jednotlivé skupiny obyvatel sem tak nějak postupně přicházely. Černoši jako otroci a  když zrušili otroctví v roce 1863,  tak sem dovezli další lidi na práci –  právě z Indie, Indonésie a pak i ze středního východu. Ale wikipedii tu přepisovat nebudu, nebojte, tam se když tak klidně můžete podívat sami.

Často ale přemýšlím nad tím, jak vlastně tenhle „počátek“ existence v cizí zemi ve formě buď otroctví nebo nějaké laciné námezdní síly musel ovlivnit povahu a smýšlení místních lidí. A nejedná se zase o tolik generací lidí, takže otisk ještě nestihl tolik zeslábnout.

Každopádně mám pocit, že to částečně může souviset i s efektivitou práce. Ta je napříč Surinamem evidentně velmi nízká. A věci jsou často neuvěřitelně pomalé.

Nedá mi to a možná proto, že zítra přijde, musím zmínit naši paní uklizečku. Byla nám nabídnuta pronajímatelem domu. Konkrétně napsal Davidovi email s tím, že není moc snadné získat někoho spolehlivého a že jeho žena (to jako já ) určitě ocení její služby, zvlášť když jsou tak levné. Ano levné jsou  – jedna její návštěva nás stojí 120 surinamských dolarů, což je asi 360 Kč- a to za 6 hodin práce! Ta paní je moc milá, fakt jí mám ráda, už se i objímáme a ona mě vždycky jemně hladí, když vidí, jaká je to někdy s těma dětmi morda. Prý si vzpomíná na sebe, když byly její děti malé. Je jí o 2 roky víc než mně a má 5 dětí, ale většina je už dospělá. Mluví anglicky tak, abychom se jakž takž domluvily. Je taky docela chytrá, takže i když nerozumí, nějak se dovtípí, případně pomůže Google překladač. Její slabinou ovšem  je, že je neuvěřitelně pomalá. Z našeho evropského pohledu to bylo nejdřív naprosto k nepochopení. Když jsem se dozvěděla, že na našem domě  pracuje vždy 6 hodin, tak jsem si říkala, no tak to uklízí asi i nějaké blbosti, což my potřebovat nebudeme, tak to zkrátíme tak na 3 hodinky. Takže jsem jí řekla, ať udělá jenom podlahy a uklidí koupelnu – a pro sebe jsem si říkala, co jí případně nechám ještě udělat potom, když jsme tomu daly 3 hodiny. Déle se mi prostě s cizí osobou v domě být nechtělo. Jenže po 2,5 hodinách paní měla hotové podlahy tak ve slabé třetině domu a začala teprve v koupelně. No detaily vynechám, to tempo člověk nepochopí. Ona i když si jde dát snídani  (jedna z jejich prvních vět, když přijde je „Reka, do you have bread for me? 🙂  sedí u stolu a sedí a sedí a já vůbec nevím, jak jde chleba s máslem jíst tak dlouho. Ale jde. Takže už paní máme na 6 hodin :).

Podobně to prý vypadá s uklízečkou u Davida v práci – on to popisuje tak, že se tam tak celý den „pošupuje“. A má absolutní přednost.  Když je tam uklízečka – všichni draze placení lidé musí vstát od svých počítačů, někdy i vyklidit místnost a čeká se – na uklízečku. Proč neuklízí mimo pracovní dobu nikdo neví. Často si v Surinamu říkám „Proč ty věci všechny tak dlouho trvají?“ a odpovídám si, že to právě souvisí s těmi lidmi a jejich založením.

Ale nemají to snadné – když jsem dětem chtěla koupit 2 zmrzliny – jednu točenou, jednu kopečkovou (tím se jednalo o poměrně náročnou operaci) – tak nejprve jeden pracovník vyplnil do kolonek pečlivě stvrzenku přes kopírák a pak teprve na úplně jiném místě byla zmrzlina vydána. Poté jsem pochopila proč na tu zmrzlinu je tam celý den tak velká fronta, která se vůbec „nehýbe“. My to měli teda nějakým zázrakem bez fronty, přesto celá akce trvala tak min. 5 minut. Ale prostě měli na to proces a s tím nic nejde dělat.

Zapomnělo tu ale zaznít, že ty místní lidi jsou fakt milí. A taky vtipní. A že se na nás pořád smějí– tedy ano, dalo by se říct, že s Tom, kterému je teď 1 rok a 8 měsíců, to není až takový zázrak. Ale i tak. Určitě se tu hodně lidem nežije snadno. Za těch 120 SRD se toho nedá moc koupit, je to docela málo peněz, vzhledem k tomu, co tu věci stojí (daleko více než u nás v Čechách). Ale ta paní má dobrou náladu i tak. A takových je tu víc. Když jdeme po ulici u nás v sousedství, tak skoro z každého auta, které kolem nás projíždí, vždy někdo vykoukne, pozdraví,  zamává. Pozítří jedeme na prázdniny domů, tak jsem zvědavá, jestli mi tohle  nebude chybět. I když jinak se domů mooooc těším. Přátelé, kamarádi, chybíte nám! Ale také nás čeká „první noc v novém bytě“ – domě.

Přidat komentář