Surinamská 1

Dostávám občas emaily ať píšu. Tak píšu. Stručně, protože mám už ze školních let poct, že psaní  je něco, pro co jsem se nenarodila.

Pro ty z vás kdo to nevědí 3. června 2019 jsme se vydali  na naši historicky první rodinnou zahraniční cestu (od té doby, co máme děti)  a zrovna do Surinamu, do hlavního města Paramaribo.  Prima příležitost ukázat dětem, jak to v tom zahraničí chodí.

Můj muž David tady v Surinamu   pracuje ve státní naftařské společnosti firmě Staatsolie a pomáhá zkoumat z různých dat, zda  by tu mohli také nalézt nějaké slušné množství ropy- jakou sousední země Guyana a Francouzská Guyana. Já se starám o 3 děti.  Prostě taková ta prima dovolená –rodičovská :-), ze které si nejde vzít dovolenou, asi proto, že už to dovolená je.  Našim dětem Dom, Ver  a Tom je 6, 4,5 a 1,5 roku.

Pro děti je to prima zážitek – spousta objevování, radosti z nového, starosti z nového, nadšení z nově poznaného.  Tu zprávu -že sem pojedeme, ještě kdysi v zimě v našem bytě na Střížkově děti přijaly poměrně klidně. Oni totiž vůbec nevěděli, co to vlastně znamená – JET DO SURINAMU.  A tak jo – pojedeme.  Když jsme jim řekli, že poletíme letadýlkem a že tu zřejmě budou opičky, tak to bylo vlastně  víc než dobrý. Jen Dom předem říkal, že do školky tu ale chodit nebude. Ver  proti školce úplně nebyla a Tom, ten ještě není školkový tip a navíc nemluví, tak v pohodě. Moc  jsme o tom ze začátku doma nemluvili, dělo se spousta jiných věcí.  Jen třeba když se Dom ve školce dozvěděl, že cestování je hrozně nebezpečné anebo když mu taky někdo řekl, že tu jsou černý lidi a to jako blbý- tak to jsme se snažili s tím něco udělat. A já už jasně věděla, že jet MUSÍME – aby ty naše děti zjistily, jak to vlastně je. A že dobří lidé jsou kdekoli po světě, stejně jako ti nedobří. A že nejlepší je si to ozkoušet.

Já ve svých mladších  letech projezdila kdejakou zemi. Strašně mě to bavilo. Byla jsem v různých zemích v Asii, v jižní Americe, v Austrálii, v USA jsem, na blízkém východě, z Afriky v Egyptě a samozřejmě v Evropě taky že   – hodně toho bylo a bylo to fajn. Dokonce se mi to pak i trochu omrzelo.  David žil 14 let  Houstonu a taky si během té doby docela pocestoval. A trochu jsme stihli i spolu – než si nás vybraly naše děti  – Dom, Ver a Tom a my se radovali pak z úplně jiných věcí. Teda Dom se podíval jako sedmiměsíční obyvatel břicha ještě na Kubu a užil si s námi svatební cestu. Ale pak už nic – pořád byl někdo malý, nebo já těhotná, nebo děti nevydržely dlouho jezdit v autě… a nám vlastně hlavně přišlo, že je jim jedno, jestli jsou na plážičce u řeky nebo u moře a neřeší místo, kde si hrají s klacíky a kamínky. A nám bylo dobře i v Čechách, hlavně že spolu.

Nabídka na surinamské zpestření života přišla ale tak akorát, v akorát vhodnou dobu. Jen jsem si říkala, jaké to bude – to cestování s dětmi, to už nebudou ta rána se snídani někde v kavárně a s psaním deníčku u kafíčka..a rozjímání  u západů slunce atd… a vskutku NENÍ TO.

Dnes máme 22.7 2019 a my jsme 7 týdnů v Surinamu. Lesoc už známe, lecos zatím vůbec ne. Tak jaké to tu je?

Přidat komentář