Surinamská 2

Tak jaké to tu je? Vyberu 4 věci. První co mě napadly.

1.Teplé a mokré. Jsme kousek od rovníku. A jsme tu v období dešťů, které by měly v srpnu pomalu odplout a začne suché horko. Takže současný stav je vlastně super. Hlavně Ver. tančí v dešti vílí tanec  a vždycky doufá, že se nebude muset pak sprchovat, když ji umyje déšť. A co je ještě bezva je, že když prší, tak zaleze sluníčko a je takové příjemné 30 stupňové teplíčko  a vy si  můžete si koupat nohy v kalužích (v těch čerstvých, pak jsou tu i ty postarší – tak to ne). Mně to teda nad očekávání vyhovuje. Jinak déšť – to je většinou strašný slejvák, nevěřitelně hlučný a živelný.  A je potřeba se někam schovat. Prostě nesmí být člověk v přírodě, to trochu komplikuje situaci. Když jste ale někde poblíž střechy, tak super. Deštník by ale asi taky do nějaké míry  fungoval. Pláštěnka – to ne, do toho v tom teple nelze vlézt.  Nákup pláštěnek v Dacathlonu na poslední chvíli před odletem hodnotíme zatím zpětně jako zbytečnou akci. I když možná až budeme někde v pralese na výletě a chytne nás to, tak budeme ještě děkovat a děkovat a děkovat. A Davide díky, že jsi tak trval na tom, že gumáky ne. To teda NE.

2.Automobilově rušné. Tak tohle jsem nečekala, tolik aut.. to ze svého cestování po „rozvojových“  zemích neznám, nebo za mou mateřskou pokrok pokročil? Je tu prostě hodně aut. Hrozně aut. Všude samá auta. A motorky s riskujícími jezdci, podjíždějícími auta zleva z prava. To tom napišu ještě určitě někdy zvlášť. Zvlášť poté, co máme čerstvou zkušenost s dopravní nehodou.

3.K chůzi a pohybu nestvořené – nejsou tu skoro žádné chodníky. To v kombinaci se 3 dětmi plácajícími se na kraji silnice, kde jsou často obří kaluže – občas plné takového už pracujícího slizu… je prostě mňamka. Když jdeme – tak na děti pořád řvu, aby koukaly na cestu…a ono je to štve a tak na to kašlou a já zase řvu.  No občas to jsou fakt nervy a andělé musí stát hodně při nás, za což jim vždycky moc a moc děkuji. Ze začátku jsme tedy chodili při kraji silnice a já i s kočárkem, ale když si na to teď vzpomenu… nejsou to pěkné vzpomínky. Teď tedy spíše varianta – 2 chodící děti a jedno na mých zádech bez kočárku… v tom se cítím přece jen líp.  Tahle varianta je teda  limitovaná teplotou, ale na kratší dobu to funguje ok. A upřímně, zdá se, že přecházíme na model „radši pojedeme autem“.

Kromě silnic bez chodníků (i když v centru nějaké chodníky jsou, ale to není úplně naše cílová stanice) se tu nedá nikam moc chodit (myšleno jako třeba se jít někam projít nebo prostě jenom někam jít – myslím, že Čech pochopí). Parků vskutku málo, to leda tak místní ZOO  a zahrada palem Palmentum, což je takový unavený parčík s pár lavičkami a krásnými palmami. Dříve byla prý prominentní, to už není.

Je tu tedy docela dost fitness center s těmi cvičícím stroji ufff. Tam by se dalo asi chodit běhat, když to jinde nejde, ale znáte to, ještě jsem tam nebyla, tak asi to nebude to, co zrovna potřebuji. Zkusila jsem běh v naší ulici a v okolí – to se dá, i když  auta stejně jezdí, ale jsou to malé uličky, klidnější. Jen přes den mám(e) s sebou dětskou tlupu a když už děti spí, tak zase štěkají psi a taky se po tmě bojím.  Tady je zvyk nemít jednoho psa, ale hned tak 3-4. To jsou takový těžce štěkací party. Vždycky když přiběhnou k bráně, rambajs obrovský, člověk si jen přeje, aby to už skončilo. No jo, byť k pohybu nestvořené, ke kreativitě ano. Už jsem zkoušela běhat i v noci kolem domu po zahradě, říkala jsem si chvíli – to jsem ale měla  bezva nápad a můžu běhat i bosky a je to měkoučké – ta země je totiž  nasosaná vodou, až se člověk občas propadá. No ale při třetím kolečku jsem zjistila, že to chce dávat velký  pozor. Máme tu několik rodinek velkých 15 cm šneků. Ti se v noci vyvalí na travičku, stejně tak žabky tu  sedí a koukají. Potom, co jsem jednoho  člena šnečí rodinky  nechtěně poškodila, jsem toho běhu zanechala. Teda přispěla k tomu i štěkací parta od sousedů, která přece jenom zjistila, že se za plotem něco divného děje. No jo. Ale pátrat po možnostech pohybu budu dál.  V září jedeme do Čech na dovolenou – tak abychom byli  k poznání. Ten styl života nás mění.

A jaké to ještě je? 4.Tolerantní a svobodné

Ten pocit opravdu mám. Když jsem se na začátku našeho pobytu omlouvala předem sousedům, že naše děti jsou dost hlučné a že se nám občas „stane“, že na ty děti řveme, no a prosila je, ať nám řeknou, kdy už je toho moc, že to pak podle toho  zkusíme upravit, bylo  mi řečeno, že „Surinam is a free country“ (Surinam je svobodná země) A je. Tak si to pamatuji a stále se o tom přesvědčuju. Tolik různých etnik tu spolu žije a v klidu si tu koexistují. O tom kdo tu všechno s kým žije zase příště.

 

Přidat komentář