Sebevědomí uááááá já se bojím

Co to je sebevědomí? Pokud ho máme, tak se touto otázkou většinou ani nezabýváme. Žijeme radostně a děláme věci, co nás baví, užíváme si a nic moc neřešíme.

Horší je, když nám sebevědomí chybí. K napsání tohoto článku mě vedla moje zkušenost s klienty z koučování. Jedná se o lidi, kteří jsou úžasní, motivovaní, pracovití, vyhledali kouče sami, protože chtějí osobnostně růst a žít lépe.

Všimla jsem si toho, že tito báječní lidé, kteří zvenku působí často jako velmi sebevědomí a schopní, často zmiňují, že by něco chtěli, ale že toho nemůžou dosáhnout, neboť si nevěří. A tak o tom jenom občas tajně sní, anebo ani to ne.

Jedním z úžasných aspektů koučování je, že má nástroje k tomu, aby toto klientovo přesvědčení naznalo poměrně rychlé změny. Po pár sezeních se často děje to, že klient už to, co chtěl, dělá, a už ani nemůže uvěřit tomu, že někdy pochyboval o tom, že se mu to podaří. Při koučovací práci s klienty organizuji i takzvaná rekapitulační setkání, která slouží k uvědomění si pokroku. A to právě přicházejí ty chvíle údivu: „aha.. no jo, kdysi jsem tomu nevěřil, ale to už je dávno“. Na dobré změny si naše psychika totiž zvyká poměrně snadno.

Sebevědomí jsme, pokud se dokážeme vidět reálně a jsme schopni přijmout jak své „dobré“ tak i „špatné“ stránky. Pokud nás toto nechává klidnými a nehroutíme se z toho, že nejsme dokonalí, tak je to prostě bezva. Potom vyzařujeme rovnováhu i navenek a lidem je s námi zákonitě dobře.

Pokud nám toto nejde, vidíme na sobě například jenom to špatné, nemáme se rádi, tak i ostatní lidé nám začnou toto naše přesvědčení zrcadlit a my se cítíme ještě hůře a motáme v kruhu. Žena, která se stále kritizuje, se potom nemůže divit, pokud se například i v práci stává terčem útoku a kritiky. V lidech její přesvědčení vyvolává tendenci jí její sebeobraz naplnit.

Zajímavé na tom všem je, jak málo někdy stačí k tomu, aby se člověk ze stavu „nesebevědomí“ dostal ke stavu „věřím si“.

Někdy to jsou faktory vnější, které nás k sebevědomí posunou, jako například úspěch v projektu v práci, navázání perspektivního partnerského vztahu atd… Když Vám lidé z okolí věří víc, než Vy věříte sami sobě – to je už nejvyšší čas se zamyslet, jak to se mnou vlastně je a rozloučit se se sebepodceňováním.

No a pokud se nám podaří dostat se k pocitu sebevědomí zevnitř… tak to je krása. Je to obvykle výsledek vnitřní práce na sobě, uvědomění si svých kvalit, propojení se se svojí duší a zaslechnutí jejího moudrého hlasu–který zní báječně. Pokud prostě Vy sami uvěříte, že jste nádherná bytost, která má tolik talentů a schopností a má tady na Zemi své velmi důležité poslání … tak to je UFF… A HURÁ. A jelikož takhle cesta nemusí být pro některé lidi úplně snadná, hodí se vyhledat pomocníky na cestě.

Tímto pomocníkem může být kouč, terapeut, poradce ale i kamarád, prostě kdokoli kdo Vám překříží cestu a Vy u toho zavnímáte pocit významnosti nebo minimálně zájmu o další kontakt . Dejte na svůj pocit. A také na to, co Vám tělo říká.

Někdy se stává to, že někomu jeho pomocníci, přátelé atd. pořád říkají, že nechápou proč by něco neměl zvládnout, že si dovedou jednoduše představit, že zrovna ON si s tím vším výborně poradí. Ale ON to nechápe, stále dokola opakuje, že ON navíc se svým sebevědomím, že prostě ON ne. Proč jsme v tomhle našem přesvědčení tak rigidní?

Osobně si myslím, že všechno má svůj důvod. Určitě nám to někdy k něčemu slouží, jinak bychom to nedělali. Možná například, kdyby nám nic nebránilo v tom, něco dělat, tak bychom to dost pravděpodobně začít dělat museli. Kdybych věřila tomu, že mám všechny předpoklady k tomu dojet ještě letos do Austrálie (když tam chci jet), tak už bych musela začít velmi rychle zařizovat vše potřebné a možná by to nebylo úplně snadné. Prostě někdy se „vyplatí“ – v letargii hořekovat nad svým osudem a žádat si tak pozornost ostatních – tedy těch , kteří s námi začnou hrát hru – ale ne Ty přeci nejsi chudáček. Uvidíš to se změní atd.

A přitom někdy stačí k velkým změnám málo – například když převezmeme odpovědnost za svůj život, za to jak se cítím, za to, jak mi je. V téhle souvislosti mě napadá pěkné staré indiánské přísloví – že tam, kam jsme došli, jsme došli ve svých botách. No takže ve svých botách můžeme taky vyrazit někam úplně jinam. Někam, kde se jde rozhodnout, že chci žít jinak a pak to také naplnit.

I pocit vnitřního štěstí je do jisté míry otázka rozhodnutí. Je jenom na nás, jestli uvidíme pohár poloprázdný nebo poloplný. A jestli ho budeme chtít uvidět spíš tak nebo tak.

A pak je také důležité vědět, co v životě chceme. My většinou moc dobře víme, co nechceme. V životě jsme toho jistě každý zažil spoustu a tak máme strategii, že přesně tomu a tomu se chceme vyhnout. Už radši nechceme blondýnu, co bude mít za sebou VŠ a do toho je veleúspěšná v práci, protože nám tenhle vztah nevyšel. Ale co teda chceme? No přece chceme to jinak!!! A jak? NO jinak, vztah s někým jiným než blondýnou.. aha. No a můžete být konkrétní? No nevím, prostě něco jiného. Aha.

Když nevíme, kam se chceme dostat, tak se tam s největší pravděpodobností nedostaneme. A čím barvitěji si představíme, kam jedeme, tím lépe. Totiž dát si za cíl že pojedu kamkoli jinam než na Antarktidu, kde se mi nelíbilo, je fajn, ale co když potom „náhodou“ skončím v Grónsku?

A co když víme, kam chceme, ale přesto nevěříme tomu, že se tam dostaneme? Co nám stojí v cestě? Často třeba jenom strach, že uděláme chybu. Dělat chyby to není moc dobré, to radši ani nezkusím nic nového. Když totiž nic nového nezkusím, mám jistotu, že chybu neudělám (kromě té zásadní – že jsem to nezkusil/a). Říká se přece – kdo nic nedělá, ten nic nezkazí. No a vida – říká si náš vnitřní ustrašenec – to jsem na to vyzrál/a.

Někdy by mě zajímalo, co by se stalo, kdybychom změnili paradigma naší společnosti – „Nesmíš udělat chybu“ na „Klidně dělej chyby a užívej si prohry. Přivítej každý neúspěch s nadšením. Hurá!“. Vzpomínáte na to, jak jste se z chyb v životě uměli poučit? A že chyba byla lepší lekce, než když se vše dařilo. Pamatuji si, že největší pochopení toho, jak školit lidi bylo moje školení, které nedopadlo úplně dobře. Bylo to krušné, ale pomohlo to k tomu, abych pochopila, o co vlastně na tom školení jde. Pochopila jsem rychle. V krizi člověk zrychluje, tedy aspoň já. No a na tohle školení zpětně vzpomínám jako na velký předěl – byla to škola života.

V posledním roce jsem opakovaně pobývala v USA. A co mě tam naprosto uchvátilo, bylo to, že udělat chybu tam neznamená takové stigma jako u nás. Bere se to jako normální a to hlavně při něčem, co děláme poprvé. Říkám si, jaká škoda je, že u nás v Čechách máme na sebe takové nároky. Hodně lidí říká, že je normální, že i když dělají něco poprvé, že to musí být perfektní. Ale proč? A jak to zařídit? Proč si tolik nakládáme?

A co s tím? Co pomáhá občas mně je, že když se něčeho bojím, nebo když se zkrátka do něčeho nechci pustit – říkám si, že to pro tentokrát zkusím udělat jinak – nejhůř jak to jenom jde. Mám to ozkoušené a je to docela legrace. Nevím, jak to bude vycházet vám, ale já mám z těchto občasných pokusů celkem zajímavé zjištění – i když se snažím to udělat opravdu nejhůř, tak výsledek je stále ještě poměrně dobrý, mnohdy dokonce lepší, než když se snažím, aby to bylo kvalitní. Jednak nebýt pasivní a začít konat mi většinou dá hodně energie a jednak absence nároků, které na sebe mám, také vykoná své dílo. Pak už se většinou jenom raduju z výsledků.

Máte chuť vyzkoušet? Věřím, že v tom naleznete také potěšení jako já. Pokud budete mít chuť, pište, co vám to přineslo. Moc ráda budu sbírat vaše odpovědi a poté je zveřejním. Stačí zde pod článkem vyplnit odpovědní formulář.

No a piště také, jak jste na tom s Vaším sebevědomím a co se s ním děje /dělo během tohohle pokusu. Na všechny zprávy a reakce od vás se předem těším a přeji nám všem sebevědomý krok.

Přidat komentář