Když člověk nic neriskuje, tak nic nezíská

Žijeme v době, která je rychlá a plná změn. Občas můžeme mít pocit, že si s tím vším nedovedeme poradit. Chceme být lepší, úspěšní, mít šťastné rodiny, být finančně zabezpečeni, cítit se báječně, mít hezká těla a krásné duše.. PROSTĚ chceme toho hodně.

Je možné to všechno dostat? Myslím si, že je možné od života dostat dost k tomu, abychom šťastní být mohli.

A taky vím, že už hodně ke štěstí dostáváme. Do našeho života přichází každým dnem spousta příležitostí. Někdy si jich všimneme, někdy ne.

Při své práci často pozoruji, že pro hodně lidí není myslitelné tyto příležitosti využívat. Někdy se jim zdá příliš riskantní to vyzkoušet a někdy dokonce i vůbec na TO pomyslet. Pomyslet na TO, že bych mohl/a něco nového v životě zkusit, vychutnat si jaké to je a rozhodnout se, co s tím udělám. I to může být moc.

Přitom co se může stát nejhoršího?

Často si tuhle otázku kladu a docházím k tomu, že v nejhorším případě se to prostě nepovede. A taky už jsem udělala dost zkušeností, kdy tak opravdu bylo. Na druhou stranu jsem toho vždycky hodně získala. Totiž co se nepovedlo, se nakonec ukázalo být tou nejlepší zkušeností do budoucna. Asi znáte, ne?

Často se držíme zaběhaných poměrů, setrváváme v práci kde nás to nebaví – však do důchodu ještě vydržím a pak to jistě roztočím.

A jak to bývá? Jak často člověk něco roztočí v důchodu, když se celý život snažil to všechno jenom vydržet a sebe proto potlačit?

Zůstáváme často ve vztazích, které nás brzdí a někdy i třeba úplně ničí. A vůbec zůstáváme někdy dlouho v situacích, které nám neprospívají.

Mám velkou chuť dělat něco pro to, aby tomu tak nebylo.

Koučink je pro mě cesta k tomu, jak se ODVÁŽIT. Odvážit se k tomu dělat změny, být sám sebou, radovat se. Radovat se z toho, že jsem sám/sama sebe nezradil/a a šel/šla tou cestou nejlepší – tou MOJÍ.

Jednou na výcviku koučování jsem měla představu o tom, že bych chtěla být pro své klienty průvodkyní. Viděla jsem se v roli té, která s lidmi cestuje po různých krajích. Provází je, dělá jim společnost, podporuje je a vede k nalézání jejich vlastní moudrosti. Měla jsem na sobě plášť a ten měl důležitou úlohu. Pomáhal k tomu, abych se mohla zahalovat a odhalovat tak, jak to bylo potřeba. Někdy jsem se se zvědavostí malého dítěte ptala na spoustu věcí a divila se proč zrovna tak a ne jinak. Někdy jsem jen zahalená tiše sledovala, jak si klient počíná a radovala se spolu s ním. Občas jsem se odhalila úplně v upřímné zpětné vazbě a ve sdílení pocitů. Byla jsem šťastná a věděla, že jsem „správně“.

I vám budu ráda dělat průvodkyni a budu si vážit toho, že se mnou ODVÁŽÍTE NA CESTU.

Vím, že ta cesta může být zajímavá a hodně živá a někdy taky trochu nebezpečná …totiž

KDYŽ ČLOVĚK NIC NERISKUJE TAK NIC NEZÍSKÁ.

Přidat komentář